OBĚTI TRAGÉDIE V BHÓPÁLU

Účinky jedů, jež při havárii zasáhly lidi žijící v okolí chemičky, byl strašlivý. Mnozí zemřeli ve svých postelích. Jiní se osleplí vypotáceli ze svých domů, dusili se a zemřeli na ulici. Jedovaté plyny lidem spálily tkáně očí a plic a poškodily řadu dalších tělesných systémů. U obětí, které katastrofu přežily, prokázaly lékařské studie neurologické symptomy zahrnující bolesti hlavy, poruchy rovnováhy, depresi, únavu, vyčerpání, podrážděnost, ale také poškození a abnormality trávicí trubice, pohybového aparátu, rozmnožovacího a imunitního systému.

V listopadu 1989 byl počet obětí, které zemřely na následky havárie, oficiálně odhadován na 3 589. V říjnu 1990 zvýšila indická vláda odhad mrtvých na 3 828. Ve skutečnosti jich patrně bylo mnohem více. Jen během prvních měsíců roku 1985 totiž hlavní bhópálský patolog provedl 4 950 pitev a ve svém hlášení uvedl, že havárie si vyžádala celkem 4 136 mrtvých. Navíc lidé postižení havárií umírali dále. V říjnu 1995 byl počet obětí odhadován už na 7 575. Odhaduje se, že na následky havárie zemřelo do dnešních dnů celkem asi 20 000 lidí a dalších nejméně 500 000 lidí bylo vážně postiženo. Ještě dnes umírá každý měsíc na následky otravy 30 lidí.

Společnost Union Carbide byla požádána, aby odškodnila alespoň ty, kteří zůstali trvale neschopní práce. Firma však odmítla zaplatit 220 milionů dolarů, které v rámci tzv. předběžného vyrovnání požadovaly organizace sdružující oběti katastrofy. Společnost raději po léta platila armádu právníků, kterým se úspěšně dařilo prodlužovat nekonečné soudní spory.

Nakonec se v roce 1989 indická vláda rozhodla přistoupit na mimosoudní vyrovnání ve výši 470 mil. dolarů. Výplata odškodnění činila průměrně 270 až 530 dolarů na osobu. To postiženým často nestačilo ani k zaplacení nutné lékařské péče za posledních 5 let. Přitom mnoho z těchto lidí a jejich dětí je nemocných i nadále a patrně zůstanou nemocní po celý život. Přibližně 150 000 lidí stále potřebuje akutní lékařskou péči, ale kompenzace se na ně nevztahují.

Od roku 1984 bylo jménem obětí a přeživších ve snaze získat přiměřenou kompenzaci zahájeno u amerických federálních soudů přes 140 případů. Tyto soudní případy pokračují dodnes.

Svědectví obětí:
Kahkashan žije v Shobharam Ki Bawdi. V době havárie jí bylo 6 let:

"Oči mě pořád hodně pálí a špatně vidím. Na prsou mě pořád bolí a pálí. Někdy si myslím, že je lepší zemřít, než žít celou dobu s takovými bolestmi. Když už byla bolest nesnesitelná, maminka nahřála cihlu a přikládala mi ji na záda. Spolu s lehkou masáží to na chvíli bolest utišilo. Pak mě máma odvezla do nemocnice. Každý den jsem dostávala injekce a užívala plnou hrst léků. Dokud jsem užívala všechny ty léky, bolest byla snesitelná. Když jsem léky přestala brát, bolest se vrátila. Pak mi jedna z mých tet řekla o klinice Sambhavna. Lékař na této klinice mi doporučil chodit na masážní léčbu. Stále ještě docházím na masáže a většina bolestí ustala."

Kudan se narodil krátce před katastrofou a žije dnes v Jai Prakash Nagar:

"Když došlo k úniku plynu, bylo mi osm dní a já byl ještě v nemocnici. Můj otec tam byl tehdy se mnou a říkal, že mě sice doktoři ukryli do skleněné krabice, ale přesto mi plyn zasáhl oči i plíce. Rád hraji kriket, ale nemůžu běhat, protože nemohu popadnout dech. Když běžím, bolí mě na prsou. Mám hodně kamarádů. I oni mají všelijaké problémy se zdravím. Žijeme přímo naproti chemičce Union Carbide. Hodně lidí v našem okolí je nemocných. Moc jich zemřelo a pořád umírají další. Lidé nemůžou pořádně dýchat, často trpí horečkami a bolestmi žaludku. Nevím, komu továrna patří. Jeden soused mi říkal, že v továrně vyráběli jedy k zabíjení hmyzu. Myslím, že by nikdo neměl vyrábět jedy. Proč zabíjet hmyz nebo jiné živé tvory? Oni mají svůj život a my máme svůj. Jedy z továrny se dostávají do studní, ze kterých pijeme vodu. Všude kolem nás je jed."

Čtěte Bhopálský deník, on-line zpravodajství od našeho bývalého kolegy Vácava Vašků, který se v roce 2002 zúčastnil pokusu o vyčištění zamořené chemičky Union Carbide v indickém Bhopálu.